Hlas Alberta Camuse zní ze všech jeho románů nejosobněji právě v této knize. Autor putuje ke kořenům, hledá sám sebe, odkrývá myšlenková východiska svých knih. Podněcuje čtenáře, aby důsledně promysleli jejich poselství. Opravdu jsou Camusovi vlastní všechny pojmy běžně spojované s jeho jménem – existencialismus, absurdita, společenské vyloučení, revolta? Autor vyjadřuje hluboký vztah k Alžírsku jako k svému prvnímu domovu, zatímco Francie pro něj navždy zůstala druhým, nikoli však vlastním domovem. Camusova přimknutost k zemi jeho dětství je stejného rodu jako láskyplný vztah k hluché, jen ze rtů odezírající negramotné matce, v jejíž chudé domácnosti na předměstí Alžíru vyrostl. Sebevýchova „prvního člověka“ Camuse se musela obejít bez autority otce, bez jeho předaných zkušeností a pravd. Je věrný sám sobě, vědomý si svých chyb, nelítostně poctivý… a přitom se nevzdává naděje. Revoltuje proti utrpení, učí (se) milovat, co je nedokonalé. Jeho vnitřní, skutečná, žitá úcta k lidské práci ho rozdělila od pařížských intelektuálů, kteří o proletariátu jen vedli řeči. Kvůli tomu všemu je právě dnes namístě číst Camuse pozorně! Albert Camus zamýšlel tímto dílem vytvořit tolstojovsky velký román své doby. Paradoxně znejistělý udělením Nobelovy ceny bolestně s psaním zápasil, když ho ve třetině zamýšleného celku zastihla tragická smrt. Tímto románem zahajuje nakladatelství LEDA soustavnou ediční řadu Camusových děl v nově zpracovaných, autoritativních překladech.