Ladislav Drezdowicz, rodák z Petrovic u Karviné, odešel z Československa po okupaci v roce 1968. Jeho druhým domovem se stala švýcarská Basilej a nedobrovolný exil trvalým námětem jeho fotografické práce. „Nepovažuji za rozhodující být Čechem nebo Švýcarem. Podstatné je, co nás všechny spojuje,“ říká Drezdowicz, který ve své knize fotografií představuje snímky z různých koutů světa. Drezdowicz však není sběratelem efektních momentek. Fotoaparát je pro něho nezbytným každodenním průvodcem, ať již žije několik měsíců v Indii a vyučuje angličtinu děti dalitů, nejnižší kasty tzv. nedotknutelných, či se každoročně vrací na Kapverdy, kde stranou zájmu a turistického ruchu živoří ostrované, mezi nimiž našel mnoho přátel. Kniha zahrnuje také fotografie z jeho návratů do Čech, z cesty do Tibetu a také nevšední pohledy na život ve Švýcarsku ze souboru příznačně nazvaného Švýcarské rozmary. Drezdowiczova fotografická kniha vypráví osobitý příběh muže, který se rozhodl vydat na cestu, na níž ho i díky pravidelné meditaci provází klid. Fotografii využívá k jisté existenciální reflexi světa i sebe sama a pomocí (ač černobílých) fotografií zprostředkovává své poznání, že svět není černobílý.