Můj stav těžko popsat a přiblížit těm, kteří nikdy nezažili či neví, co vše dokáže mysl s vaším tělem. Je to jako se bavit o otázce nekonečnosti. Když se hovoří velmi dlouho a nikdo nezná odpověď, hodně lidí začne pociťovat známky frustrace. Jiní o tom raději nemluví nebo mají svou odpověď na existenci života, vesmíru a smyslu toho všeho. Pocit depersonalizace – odosobnění jsem zaslechla až po dvaceti letech života. Tak často jsem se cítila šťastná i přes ztrátu otce. Nikdy jsem však nemohla být úplně šťastná, jako celý člověk. Myšlenky, že se mi vše zdá, byly zdrcující.