V současném globalizovaném světě mísení kultur a světonázorů se již delší dobu ohlašuje nutnost hledat mody soužití zvláště tam, kde naráží na živé historické reminiscence konfliktů. Ulrich Beck, jeden z předních sociologů, se pouští na toto pole, aby jako hlavní kořen rozpoutávání i tišení konfliktů sledoval náboženství v jeho ambivalentní roli. V kontextu sociologie náboženství jej lze označit za pronikavého zastánce individualizované religiozity, jíž se na pozadí otřesných zkušeností 20. století zabývá např. Charles Taylor. Zájem o roli náboženství ve veřejné sféře zase sdílí třeba s Jürgenem Habermasem. Jako stěžejní téma své knihy se nebojí formulovat otázku násilí a míru jako spojených nádob, jimiž se vyznačují univerzalistická náboženství právě kvůli svému univerzálnímu nároku. Navazuje tak na pozorování některých současných sociologů, například Gillese Kepela, ovšem nespokojuje se s pouhým popisem jeho text má ambici nastínit cestu z této situace. Lépe řečeno množství cest, které sice nemají přivést do vyprazdňujících se kostelů nové masy věřících, každému jednotlivci však mohou ukázat potenciál jeho vlastního způsobu prožívání religiozity a celé společnosti pak prospěch z kosmopolitizované plurální konstelace (např. i u tzv. evropských muslimů). Kniha je určena všem, kdo se zajímají o otázky náboženství v moderní společnosti a kulturních konfliktů, zvláště pak studentům religionistiky a sociologie náboženství