Když v roce 1918 skončila první světová válka, toužila většina lidí po pocitu bezpečí a věřila, že se něco podobného už nebude opakovat. Otázkou však zůstávalo, jak kýženého pocitu bezpečí dosáhnout. Cílem monografie je analýza vnímání a přístupu Velké Británie k problému evropské kolektivní bezpečnosti a k pokusům o její vytvoření v první polovině dvacátých let 20. století. Autoři se nejprve zaměřili na reakce britské veřejnosti a politiků na vznik Společnosti národů a poté na britské vnímání problému kolektivní bezpečnosti v první polovině dvacátých let 20. století. Jádro monografie tvoří analýza cesty ke konferenci v Locarnu, nastoupené v lednu 1925, samotné konference v Locarnu (říjen 1925) nebo postojů britských dominií k locarnskému paktu. Autoři se v monografii snaží odpovědět si na otázky, proč se Londýn odmítal v první polovině dvacátých let 20. století podílet na systému kolektivní bezpečnosti, zda Velká Británie musela přijít s alternativním návrhem řešení kolektivní bezpečnosti, jak se měnily či neměnily názory konzervativní vlády na kolektivní bezpečnost v průběhu sledovaného období nebo jaký byl vůbec význam Locarna pro atmosféru v meziválečné Evropě.