Uplynulo již několik desetiletí od ukončení Druhého vatikánského koncilu (1962–1965), který otevřel cestu k obnovení jáhenství jako vlastního a trvalého hierarchického stupně. Přesto se stálý diakonát v dnešní době potýká se zásadním problémem, kterým je nejasná identita trvalého jáhna. Děje se tak především při jeho zapojení do pastorace ve farnosti, ve které působí kněz. Lidové označení „pomocník kněze“ je toho důsledkem i důkazem. Obdobně je tomu v církevních diskusích, kde bývá tématem především kněžství (nedostatek kněží, celibát apod.). Zdá se proto, že současná pozice trvalého jáhenství je zastíněna kněžstvím. Je tomu opravdu tak? Pokud ano, je možné z tohoto stínu vystoupit? Jak tuto službu vnímají samotní jáhni, jejich manželky, věřící, kněží a biskupové? Nejen na tyto otázky hledá kniha (formou empirických výzkumů) odpovědi a společně s historicko-teologickými souvislostmi se snaží reflektovat současnou situaci trvalých jáhnů v českých a moravských farnostech. Z předmluvy Michala Kaplánka, SDB: Jedná se o knížku, která je na jedné straně „vědecká“, ale na druhé straně „angažovaná“. Autor poctivě popisuje vývoj jáhenské služby v římskokatolické církvi, ale současně se netají tím, jaké by si představoval řešení nejasné pozice jáhnů, aby vystoupili „ze stínu kněžství“. Otázku po směřování trvalého jáhenství v budoucnosti vidím – i po přečtení Fujdlovy knihy – stále otevřenou. Přesto považuji za potřebné, aby se s argumenty, s nimiž autor pracuje, každý odpovědný činitel v církvi seznámil a konfrontoval.