Na základě hodnocení reálného poměru sil mezi Československem a Německem na podzim osmatřicátého roku docházejí historikové a vojenští specialisté vesměs k názoru, že po zradě západních spojenců v Mnichově byla naše situace beznadějná a kapitulace presidenta Beneše tedy nejspíše zachránila národ. Německá převaha v rozhodujících zbraních (letectvo, tanková vojska, dělostřelectvo) byla očividná a zdrcující. Kdybychom se bránili, dopadli bychom nejspíše stejně jako Polsko o necelý rok později – ba možná ještě hůře, protože ve hře byly současně i maďarské a polské územní požadavky vůči nám. Co kdyby se ale Československo rozhodlo jít ve třicátých letech jinou cestou, neutápělo miliardy v betonu pohraničních pevností a věnovalo je rozvoji aktivních, ofenzivních strategií? Co by se stalo, kdyby v září 1938 neměla Republika československá pouhých 470 tanků (proti 1800 německým) a 570 bojových letadel (oproti 3300 na německé straně)? Co kdyby tento poměr byl jiný, zcela a zásadně jiný? Historie si nelibuje v kondicionálech. Připusťme však výjimku.