Autor nastoupil rovnou ze školy, ve věku 18 let, na nejkrvavější úsek Leningradské a Volchovské fronty. Jako voják Rudé armády došel až do Berlína. Zázrakem zůstal na živu. Svoje vzpomínky na válku napsal proto, aby se osvobodil od strašných zážitků. Nepočítal s tím, že je bude někdy publikovat, a tak zůstaly 30 let v jeho pracovním stole. Byly publikovány až na naléhání spolubojovníků, v dobách relativního tání politického napětí v sovětské společnosti. Čtenář v nich nenajde ani lehké čtivo, ani hurávlastenecké popisy bojů. Obsahem je výpověď o skutečné podobě války na východní frontě, o které oficiální publikace, ale i nedávné ruské životopisy mlčí. Nad stránkami této knihy mrazí tak otevřená výpověď o drastických činech na obou stranách fronty nemá obdoby. Po válce a po studiích se N. N. Nikulin stal odborným pracovníkem Ermitáže. Jeho oborem bylo umění starých evropských mistrů, vydal řadu knižních publikací a jako vynikající pedagog vychoval několik generací studentů. Jako vědecký pracovník státní instituce a evropsky uznávaný odborník navštívil několikrát i Západní Německo, kde měl možnost konfrontovat své zážitky s vojáky druhé strany; i o tom píše ve své knihy a i z těchto postřehů mnohdy mrazí. Nikulinovy vzpomínky na válku v první linii nejsou rozhodně vhodnou četbou před spaním. Knihu doprovázejí unikátní fotografie jednak samotného autora, dále oficiálního fotografa divize, ve které Nikulin sloužil D. F. Onochina a potom snímky H. Vierse, německého vojáka, který bojoval na druhé straně fronty a dlouho po válce se s autorem seznámil a spřátelil