Henri Michaux (1899-1984) je jedním z největších básníků dvacátého století. Jeho poesie je tvrdá, někdy až krutá. Michauxovy texty jsou jakoby vyryty do stromu, do vyschlé půdy, do kamene.Zároveň je však Henri Michaux úžasně vnímavý ke každému šumu, k hučení moře, větru, k zašustění křídel ptáka v letu, k chvějícím se listům stromu. Surové záznamy, jakoby ve stavu zrodu, skvrny slov, trsy slov, krystaly neologismů, neartikulované výkřiky, milostné vzdechy, zaříkávání, kletby, litanie. Jsme zde očitými svědky rozbíjení mýtů, dávných rituálů, drcení řeči, svědky nově vznikající kosmogonie. Nejen Michauxovy verše a texty v próze, ale i jeho kresby tuší, akvarely či vlastní kaligrafie, jimiž se pokusil proniknout za řeč, tam, kde slova nestačí, to vše je doslova nabité energií výbuchu sopky či supernovy. Michaux se snaží proniknout na samu mez vědomí, k „tajemství čisté existence“. S přesností laserového paprsku popisuje vjem po vjemu, prozkoumává nové, netušené prostory, odkrývá nové, dnes již zahlušené schopnosti člověka. Michauxova poesie je jedním z nejdůslednějších, a zároveň nejpodstatnějších pokusů evropské poesie dvacátého století o jiné vnímání, cítění a myšlení, o jejich proměnu, o proměnu těch nejzákladnějších zkušeností, o „odkrývání neznáma“, jak to pro poesii závazně postuloval již Arthur Rimbaud.