Smrt císaře Karla VI. v říjnu roku 1740 znamenala pro Evropu zásadní zlom – habsburský rod vymřel po meči a nástupkyní zesnulého panovníka se stala jeho dcera Marie Terezie, vůči jejímž dědickým nárokům navzdory dřívějším dohodám vystoupila značná část evropských monarchů, přičemž tím zdaleka nejbojovnějším byl pruský král Fridrich II. Zápas o rakouské državy zmítal Evropou dlouhých osm let a nejednou hrozilo, že habsburská monarchie pod vedením mladé panovnice bude rozervána na kusy… Komu co řekne Žďár u Trutnova, Zahájí u Českých Budějovic nebo Chotusice u Čáslavi? Přitom svého času to byla místa, o nichž mluvila téměř celá Evropa. Na těchto „polích slávy“, kde zůstaly pod nánosem času zmizelé hromadné hroby a kde doposud někde ještě stojí omšelé památníky, se totiž rozhodovalo o její budoucnosti, stejně jako v bojích o Prahu anebo třeba u Dettingenu v Německu, Mollwitzích ve Slezsku či poblíž Fontenoy ve Flandrech. Jeden anonymní autor letáku tuto válku nakreslil jako okamžik, kdy se na mladou rakouskou arcivévodkyni sesype řada evropských vládců, aby z ní servali všechno, co má na sobě. A ono to tak bylo. Jenže tahle „sukně“ se nemínila „kalhotám“ vzdát. Byla rozhodnuta udržet všechno, co podělila po svém otci, císaři Karlovi VI. Vedle Slezska hlavně Čechy a Moravu, odkud pocházelo mnoho „bezejmenných“ mužů, kteří kvůli tomu pro ni bojovali a umírali, anebo jí sloužili jinak jako třeba Václav Antonín hrabě Kounic, kterého tato doba zrodila.