Sociální demokracie, nejsilnější socialistická strana první republiky, se po druhé světové válce stala stranou nejslabší, rozpolcenou, a proto paralyzovanou. Přesto právě sociálním demokratům zůstával po únoru 1948 určitý symbolický kapitál: kontakty na západní socialisty a potenciál propagandisticky cílit na dělnictvo, které komunistická moc vnímala jako svou oporu. Kniha se zabývá formováním i každodenností exilového stranictví v letech 1948–1953 na příkladu sociální demokracie. Popisuje budování strany v uprchlických podmínkách poválečné Evropy. Biografickými vhledy se ptá, co to vlastně znamenalo být sociální demokrat v poúnorovém exilu.