Jsou básnické sbírky, které Vás zavedou do cizokrajných zeměpásů, kde nevyslovená dobrodružství zcuchají hrdinčiny tmavé vlasy. A jsou takové, při jejichž četbě máte pocit, jako byste neopustili lehce nepravidelnou, ale o to malebnější náves poklidného městečka. Přičemž oněch dobrodružství můžete na ploše od rohu k rohu zažít úplně stejně jako na toulkách širým světem. A právě taková je nová sbírka Jaromíra Matouška. Oproti jeho poetické prvotině Její život (2011) je formálně i výrazově značně uměřenější. Jako by básník, nasycen cestování po slovních výbojích, spočinul po vzoru Rožmberků ve své milované Bechyni. Těm přinesla toto kouzelné sídlo věnem Anna z Hradce a po švamberském intermezzu ho zakoupil Petr Vok, aby jej - s bolestí v srdci - po pouhých sedmadvaceti letech nuceně odprodal. Náš autor k opuštění tohoto magického místa naštěstí nucen není a snad právě ono mu přineslo (stejně jako poslednímu rožmberskému vladaři) zklidnění, díky němuž umí na malé ploše vykreslit lidský příběh v celé jeho nahotě i ošacenosti. Hlavní inspirátorkou i obyvatelkou domů na našem náměstíčku je arci stále žena, bytost tajemná i čitelná, vábivá i (pohříchu občas) nevábná, k (vlastním) slzám složitá i smyslně jednoduchá. Klouže hladce i bolestně do srdce básníka (o ostatních ústrojích hovoří spíše představivost než slova, neboť je mužem nejen vášnivým, ale také galantně diskrétním). Ve starém koloniálu se pýří děvče, které se o dekády později stane autorovou babičkou, ve vedlejším vchodu najdeme slečnu vyhledávající autorovu péči terapeuta, ještě dále bydlí panenka, jež si ustřihla cop v zármutku nad nešťastným skonem snoubence na vojně… A do všech špehýrek a průjezdů nakukuje básník, jediný, kterému je voyeurství nejen dovoleno, ale dokonce přikázáno.Neboť i díky tomu se můžete vydat na cestu po obvodu poetického náměstíčka ve šlépějích muže, který ví a vidí, neboť nespěchá.