Kniha je novým původním příspěvkem české historiografie k interpretaci evropských dějin 16. století. Autor znovu otvírá zdánlivě jednoduché téma, kterým je tzv. Šmalkaldská válka (1546-1547). Na základě nového výzkumu přináší vlastní interpretaci, zohledňující kontext italský a český, který v německé historiografii není doceněn. Německo tehdy doplatilo na existenci personální unie španělsko-říšské, které vládl Karel V. Španělské impérium, rozkládající se na Pyrenejském i Apeninském poloostrově a rychle rozšiřující své zdroje v Latinské Americe, bylo tehdy hlavní evropskou velmocí. S cílem zničit ĺuteránskou opozici, politicky organizovanou v tzv. Šmalkaldském spolku, vtrhla na německé území španělsko-habsburská vojska z Neapolska a Milánska, podporovaná italskými knížaty. Poprvé v dějinách také překročila Alpy velká armáda papežská, kterou po vyhlášení křížové výpravy proti luteránským heretikům vyslal do Německa papež Pavel III. Na bojišti nakonec rozhodly jednotky španělské, italské a nizozemské ve prospěch Habsburků v bitvě u Mühlberka 24. dubna 1547. V severním Německu však válka pokračovala a přerostla v další velký konflikt, který Karel V. prohrál, byl nucen vzdát se císařského trůnu a Německo opustit (1555). Římsko-německá říše tak nemohla být ani reformována jako absolutistický stát podle španělského vzoru, ani přetvořena v moderní stát spolkového typu, který formoval Šmalkaldský spolek. Zůstala na další staletí jen volně spojeným nadstátním útvarem, rozdrobeným politicky, ekonomicky i konfesijně. Fragmentovaná říše neměla k dispozici základní nástroje pro koloniální expanzi, jejímž prostřednictvím začaly v průběhu 16. a 17. století posilovat své mocenské pozice Španělsko, Portugalsko, Anglie, Francie i Nizozemí.