Roku 1999 jsem se setkala s princem z pohádky. Byl to vysoký, tetovaný, hříšně hezký basák začínající rockové kapely Phantom Limb. Důležitější však bylo, že byl můj. Poznala jsem to hned ve chvíli, kdy po mně blýskl tím plachým úsměvem s dolíčky. A on to taky poznal. Hansel „Hans“ Oppenheimer nosil srdce na dlani a druhou rukou o mně psal verše. Na rozdíl od budižkničemu z mé minulosti mě Hans zahrnoval něhou, bral mě na místa, kde jsem ještě nikdy nebyla, a projevoval mi tak neskonalou lásku, o jaké jsem vždycky myslela, že existuje jenom v pohádkách. Jenže jako v každé pohádce byla moje cesta k „šťastně až navěky“ dlážděná náročnými výzvami a zrovna když jsem to čekala nejmíň… rozdělovala se na dvě strany. Roku 1999 jsem se setkala s princem z pohádky. Roku 2000 jsem se setkala se svou spřízněnou duší.