Reálie patří k tématům, která se (nejen) v souvislosti s výukou jazyků diskutují dlouhodobě. Také z hlediska češtiny jako cílového jazyka se naskýtá mnoho otázek: Jak tento pojem optimálně uchopit pro výuku? Jak reálie strukturovat? Lze se zde opřít o popisy sociokulturních kompetencí ze Společného evropského referenčního rámce pro výuku jazyků? Má smysl hovořit o kánonu témat spojených s Českou republikou a její kulturou v minulosti a přítomnosti, která by měl žák směřující k ovládnutí češtiny znát? A pokud ano, co by do takového kánonu mělo patřit? Jakou roli hrají reálie při zkoušení a testování? Jak s reáliemi – v nejširším slova smyslu – naložit při koncipování učebních materiálů? Od jaké úrovně osvojení jazyka je možné, potřebné, ba nutné s reáliemi (a s kterými) ve výuce pracovat? Jaké jsou vhodné výukové cíle, úlohy a cvičení, provázející práci s reáliemi? V knize Reálie a čeština jako cílový jazyk se těmto otázkám věnuje dvanáct autorů, kteří se reáliemi i proměnami jejich reflexe zabývají v různých kontextech (výuka, učebnice, testování, jazykověda i kulturní věda), s ohledem na různé cílové skupiny (čeština jako jazyk cizí, druhý i zděděný) i v různých zemích (Česko, Německo, Rakousko, Slovinsko, USA). Publikace tak nabízí podněty nejen k další odborné diskusi, ale – při zohlednění konkrétního výukového kontextu včetně příslušné cílové skupiny – i k praktické výuce a tvorbě učebních materiálů pro češtinu jako cílový jazyk obecně.