Obraz diváků televizních seriálů a dalších pořadů jako pasivních konzumentů je zakořeněný i dnes, v éře internetových televizí, streamování a obsahu dostupného kdykoli „na přání“. V době, kdy americký kulturní a mediální teoretik Henry Jenkins psal svou knihu Pytláci textů (1992), však byla tato charakteristika přijímána takřka bez výhrad i odborníky z oblasti mediálních studií. Jenkins svůj odborný zájem soustředil na jednu specifickou skupinu diváků, fanoušky, a podrobně analyzoval jejich sociální praktiky a kulturní produkci, díky čemuž se mu podařilo dobově převažující přesvědčení o pasivitě seriálových diváků zásadním způsobem problematizovat. Henry Jenkins se ovšem v Pytlácích textů neopevňuje jen v pozici distancovaného akademika, ale píše zároveň i jako dlouholetý fanoušek aktivně zapojený do komunitních aktivit. Tato jeho dvojdomost, která je v textu neustále reflektovaná, mu přínosně umožnuje odložit do té doby obvyklý znevažující tón a ponořit se bez zlehčování do fascinujícího světa fanoušků.