Málokterá válka byla tak zbytečná jako tzv. třetí svatá válka za italské sjednocení v létě 1866. Jablkem sváru bylo Benátsko a Jižní Tyrolsko, zbytky bývalého rakouského Lombardsko-benátského království patřícího stále císaři Františku Josefu I., po nichž toužil první král sjednocené Itálie Viktor Emanuel. Protože v předcházejících válkách s Rakušany dostaly jeho armády vždy na frak, bez silného spojence na zisk těchto území nemohl ani pomyslet. A právě s tím kalkuloval pruský první ministr Bismarck, toužící pro změnu konečně sjednotit Německo. V zamýšleném střetu vyhradil Bismarck své místo i Itálii snící nejen o vyhnání Rakušanů z Benátek, ale i po tom stát se po vzoru starého Říma vládkyní ve Středozemním moři. Itálie zaměstná část rakouské armády, což Prusům umožní vyřídit její druhou část. Italové chtěli válku a vítězství, aby se konečně zařadili mezi prvořadé evropské mocnosti. Jenže by to nesměli být Italové. A tak přišla série porážek, u Custozy, v Dolomitech i na moři u ostrova Vis (Lissa). Ale nakonec Viktor Emanuel přeci jen dosáhl svého, protože František Josef již předem prostřednictvím francouzského imperátora přenechal Benátky Itálii, ať už válka dopadne jakkoli