Petr Váňa je akademický sochař, který vrátil na Staroměstské náměstí v Praze Mariánský sloup. Po více než 100 letech. Se svými nejbližšími spolupracovníky strávil s tímto dílem a údělem dlouhých 23 let. Po většinu té doby se zdálo, že se sloup na náměstí nevrátí. Nepřály tomu doba ani politika, často nebyly peníze. A přesto je zpět. Stojí na stejném místě, jako stála jeho originální předloha z roku 1650 od geniálního barokního sochaře Jana Jiřího Bendla. Na vrcholu sloupu je korintská hlavice, která se rozevírá pod klidnou silou sochy Panny Marie. Stín sloupu, který byl postaven jako poděkování za záchranu Starého Města před dotírajícím švédským vojskem, pak po staletí měřil Pražanům čas tím, že každé poledne dopadal na pražský poledník. Kde bral Petr Váňa sílu, aby 23 let pracoval na něčem, co vypadalo, že nespatří světlo světa? Jak se sžíval přes staletí se sochařem Bendlem? Jak poznal přes údery dláta fyzickou podobu a charakter svého předchůdce, který v Praze tvořil před více než 300 lety? Proč kameníci přivezli kámen na sloup až z daleké Indie? A co zažil Petr Váňa při sekání tváře Panny Marie? Pán Bůh nechal Petra Váňu v tomto podivuhodném příběhu dlouho. Ale nenechal ho ve štychu. Přečtěte si příběh, který má smysl, krásu, gradaci.