Prózy Mavis Gallantové hledají skryté zlomy a zvraty osudů a příběhů, ony okamžiky, v nichž se lidé mění, ačkoli se navenek nic nestalo. Čtenáři Flauberta a Čechova, Kafky a Musila, Součkové a Sparkové naleznou v našem výboru autorku, která nikoho ze zmíněných nenapodobuje, ale osvědčuje stejný smysl pro přesnost a ironii, stejnou jemnost i pronikavost, empatii i schopnost chladného pozorování. „Věci – včetně knih – se vždycky popisují snáz, když se podobají něčemu jinému. Gallantová měla tu velkou přednost, ale zároveň velký pí-ár problém v tom, jak málo její tvorba připomíná jakoukoli jinou.“ Francine Proseová O autorce: „Přátelé v Paříži věděli, že píšu, ale až když mi vyšly Sebrané povídky, pochopili, oč přesně jde,“ zmiňuje Mavis Gallantová (1922–2014) v jednom rozhovoru a přesně tím vystihla své postavení autorky, která literatuře zasvětila život, ale společenským lákadlům literátství se takřka absolutně vyhýbala. Michael Ondaatje, Joyce Carol Oatesová či Jhumpa Lahiriová řadí Gallantovou k největším mistrům žánru a k utajeným pokladům anglicky psané literatury.