Osud Petra Millera je v mnoha ohledech symbolický pro celou Sametovou revoluci. Více než třicet let Miller pracoval na dělnických pozicích, kromě krátkého období roku 1968 se nezajímal o politické dění a normalizace mu jako dělníkovi ČKD naopak umožnila značný společenský a materiální vzestup. Přesto se v listopadu 1989 doslova ze dne na den odhodlal postavit do čela stávkového hnutí, které pak do značné míry rozhodlo o výsledku revoluce. Přišel přímo od kovadliny, a přesto se stal klíčovým spolupracovníkem Václava Havla při jednáních s vedoucími představiteli KSČ o předání moci. Již na počátku prosince 1989 pak bez jakékoli přípravy převzal funkci federálního ministra práce a sociálních věcí. Jeho vyprávění názorně ukazuje, jak se nejvýznamnějších pozic ve státě během revoluce ujímaly osoby, které nebyly (a z logiky věci ani nemohly být) připraveny na zajišťování probíhajících zásadních ekonomických a sociálních reforem. Noví ministři byli přitom bytostně závislí na dosavadním odborném personálu úřadů zděděném po předchozím režimu. Millerovo ministerstvo zavedlo základní pilíře sociálního zabezpečení nezbytného v novém tržním prostředí (např. minimální mzdu). Miller byl jedním z protihráčů Václava Klause v oblasti hospodářské politiky. V roce 1993 pak společně s Milošem Zemanem kandidoval na post předsedy ČSSD, se Zemanem se však vzápětí rozešel ve zlém. Následně Miller využil svých kontaktů z vlády a působil jako ředitel odboru lidských zdrojů tehdejších největších českých koncernů Chemapol Group a ČEZ. I v tomto směru lze Millerův osud považovat za velmi symbolický pro pochopení propojení politiky a byznysu v 90. letech. Rozhovor rovnoměrně pokrývá celé období dosavadního Millerova života.