Architekt, profesor a autor mnoha odborných publikací M. Rajniš se rozhodl sepsat vzpomínky ze svého života plného cestování, netradičních zvratů, úspěchů i pádů. Jako buřič a provokatér, který si celý život razí svojí cestu, chce čtenáři ukázat, že i člověk, nýmand, kterého málem strčili do pomocné školy, může žít bezvadný život. „Přál bych si, aby se čtenář při mým vyprávění odvázal, začal mluvit slangem a vychutnal si krásně vyslovený český nadávky, který se skví jako pralinka na dortu.“ Prof. Ing. arch. Martin Rajniš (* 16. května 1944, Praha) je český architekt a urbanista, spoluzakladatel České komory architektů, několika architektonických kanceláří a zakladatel ateliéru Huť Architektury. Jako pedagog působil na VŠUP v Praze a na Technické univerzitě v Liberci. Je známý především jako autor nové Poštovny na Sněžce nebo Majáku a muzea Járy Cimrmana v Jizerských horách. Věnuje se experimentální architektuře a vztahu architektury k přírodě a k lidské společnosti. Martin Rajniš o knize… Skutečně mám dobrou paměť a už řadu let mě připadalo potřebný podělit se o příběhy, který jsem za posledních 70 let zažil. Osud mi do cesty přihrál milý stvoření, Magdu (Křížkovou) Šebestovou, která mý košatý zhruba, 100 hodinový vyprávění převedla do 900 stran textu, z kterejch posléze vznikl na 120 stranách týhle knihy koncentrovanej elixír toho, podle nás, nejlepšího. Myslím, že čtenáře budou bavit i krásný fotky, mimo jiný i z mejch četnejch exotických cest, kterých tam bude víc než stovka. Dílo se jmenuje 25 344 dnů vzpomínek, což vystihuje 71 let mého života, během něhož jsem toho zažil skutečně hodně – dětství ve staré Praze s nejrůznějšími výchovnými experimenty svého otce, časy chudoby a vzdoru proti bolševikovi, byl jsem dvanáctkrát v kriminále. Strávil jsem čtyři roky na moři, přeplul na malé lodi s jednou krásnou holkou Atlantik. Projezdil jsem stovky tisíc kilometrů po pouštích, divočinách, pralesech, projel jsem horní toky Amazonky, byl jsem v nejzapadlejších koutech Nové Guiney. Ale zároveň jsem řídil jako architekt velké ateliéry a rukama mi prošlo ve stavebních nákladech skoro 14 miliard korun. Zažil jsem Paříž coby bezdomovec i jako nositel světové ceny za architekturu… Spolupráce s Magdou (Křížkovou) Šebestovou Magdu jsem poznal koncem sedmdesátých let, když jsme v době třeskutýho bolševizmu dělali pavilon na výstavu do Kanady – já jako mladej architekt a ona jako hosteska. Pamatoval jsem si ji ještě z doby, kdy jako malá holka zpívala s Jiřím Suchým v Semaforu. Potom jsme se dlouhý roky neviděli a až při rozhovoru pro Xantypu kterej se mnou přišla udělat,jsem si uvědomil, jak se umí ptát, jak se umí bezvadně tvářit a hlavně jak skvěle umí psát… tak jsem jí nabídl, že bychom spolu mohli zkusit to moje vzpomínání napsat a ona, zaplať pánbůh, kývla...