Velká část světa je obdivuje. U nás se na ně takřka už zapomnělo. Zapomnělo se na stovky Čechoslováků, mužů a žen, kteří v letech 1936-1939 bojovali a umírali ve Španělsku, kde se rozhořela krvavá občanská válka. Válka, v níž po boku vzbouřenců, kteří se pokusili svrhnout legální španělskou vládu Lidové fronty, bojovali i vojáci nacistického Německa a fašistické Itálie. Právě ve Španělsku si Adolf Hitler a Benito Mussolini mohli vyzkoušet, prvně na cizím území, svou připravenost a sílu. Narazili ale na odhodlání tisíců obyčejných Španělů, kteří se postavili na obranu republiky. Pomoci jim přicházeli Francouzi, Belgičané, Jugoslávci, Sověti, Bulhaři, Poláci, Maďaři, Američané, Kanaďané, protinacističtí Němci, protifašističtí Italové a mnozí další - včetně více než dvou tisíc Čechoslováků. Desítky tisíc lidí z více než 50 zemí světa. Příslušníci mezinárodních brigád. Interbrigadisté. Lidé provázení často až sebevražednou odvahou. Bojovali a umírali. V letech 1936–1939 zahynulo na španělských bojištích 8 000 až 10 000 interbrigadistů. Včetně několika set Čechoslováků. Více než osm desítek let, které od počátku tohoto krvavého konfliktu uplynuly, zaznamenává svět – patrné je to zejména ve Spojených státech amerických, v Polsku, v Rusku, v Izraeli a samozřejmě ve Španělsku – vzrůstající zájem historiků, publicistů, spisovatelů, ale třeba také mnohých politiků o události, jež se tehdy ve Španělsku odehrály. Tuto „fascinaci“, jak píše mexická spisovatelka žijící v Izraeli Tzila Chelminsky, je možné vysvětlit také tím, že španělská občanská válka, která v konečném důsledku stála půl milionu obětí, „přinesla poslední velké probuzení kolektivního evropského povědomí“. Do zápasu za podporu Španělské republiky, jež od 17. července 1936 čelila agresi, a především perfektně vyzbrojenému a vycvičenému nepříteli, se postavily statisíce lidí z celého světa. Nebyli to pouze komunisté, jak se ještě leckde traduje. Byli to lidé různého přesvědčení, různé víry. Mezi nimi nejvýznačnější intelektuálové doby: Ernest Hemingway, Ilja Erenburg, Alexej Tolstoj, John Dos Passos, George Orwell, Paul Robeson, Pablo Casals, Pablo Picasso, Pablo Neruda, Luis Bunuel, André Malraux, Egon Erwin Kisch, Karel Čapek a další. Vlna solidarity, která se zdvihla na podporu španělských republikánů, neměla mít potom už nikdy v Evropě obdoby. A nic na tom nemění skutečnost, že odvaha a obětavost interbrigadistů byla, jak se ukázalo, využívána a často i zneužívána k nejrůznějším politickým cílům. S odstupem mnoha desetiletí se Stanislav Motl vydal do Španělska. Aby hledal stopy dávných bojů. Aby pátral po hrobech, které zavál čas. Aby odkrýval zapomenuté osudy a příběhy. Výsledkem je tato kniha. „K napsání této knihy mě také inspiroval v Čechách poměrně známý člověk, který svého času prohlásil, že lidé, kteří v letech 1936–1939, v čase občanské války ve Španělsku, bojovali a umírali v mezinárodních brigádách, byli pouhými Stalinovými pohůnky a žoldáky Kominterny‘. V té chvíli jsem si začal postupně vybavovat všechny ty někdejší interbrigadisty, případně i členy jejich rodin, s nimiž jsem se v uplynulých desetiletích měl možnost potkávat. Opět jsem si oživoval jejich vzpomínky na krvavé boje, jimiž ve Španělsku prošli. Znovu jsem v duchu naslouchal třeba i vzpomínkám na jejich poválečné osudy, včetně vyprávění o kriminálech, do nichž byli někteří z nich po roce 1948 uvrženi. Tehdy ve mně uzrálo rozhodnutí. A již o několik týdnů později jsem směřoval do Španělska. Pátrat, objevovat, natáčet, psát. Pokusit se, přímo na místě, lépe pochopit, jak to tenkrát opravdu bylo. Další cesty následovaly…“