Po vstupu do Severoatlantické aliance a Evropské unie se zdálo, že Česká republika úspěšně završila politickou a ekonomickou transformaci i bezpečnostní ukotvení v euroatlantickém prostoru. Mnozí si mysleli, že demokracie nezvratně zvítězila a lze očekávat „lokální konec dějin“. Ovšem 25 let po pádu totalitního režimu nastala kvalitativně jiná situace. Politologové již nezkoumají, proč je Česká republika stabilizovanou zemí, ale naopak důvody, které ji dovedly do stavu defektní demokracie. Nabízí se kardinální otázka: Proč se občané nadvakrát, v letech 2010 a 2013, vzbouřili proti politické reprezentaci a svými volebními hlasy vyhodili do povětří strukturovaný a usazený stranický formát umírněného pluralismu s dvěma ústředními stranami? Ve stále ještě postkomunistické realitě České republiky není tolik důležité, zda se tu vyskytuje dvou či vícestranický systém, zda většinový, či konsenzuální model demokracie. Primární je odpověď na otázku, zda a v jaké míře netransparentní byznys a organizovaný zločin rozkládají jednotlivé strany, politický systém a společnost.