Monografie přináší hlubší analýzu vztahu k náboženství u dvou klíčových autorů frankfurtské školy tradice, jež se hlásí k osvícenskému rozumu. Seznamuje tak čtenáře s aktuálním vývojem v oblasti dialogu rozumu a víry. Autor ukazuje, že první generace kritické teorie se i přes svůj racionalistický ateismus v mnohém inspiruje judeokřesťanskou tradicí. Tento vztah přitom autor považuje za tak úzký, že Adornovo dílo nazývá kontemplativní eschatologií, tj. považuje ji za druh neteistické teologie. V kontrastu s touto četbou je pak analyzováno pozdní dílo Habermasovo. Ten ve 21. století začal hovořit o postsekulárním obratu, a namísto dříve běžné ateistické kritiky se snaží vypracovat program vzájemného dialogu rozumu a náboženství. Kniha Habermasův přístup podrobuje kritice v tom smyslu, že pochybuje, zda se v tradici kritické teorie skutečně jedná o postsekulární obrat, či daleko spíše o nové, mnohem důslednější oddělení od náboženských tradic.