Filosof Friedrich Wilhelm Joseph v. Schelling (1775–1854), kolem roku 1800 jeden z nejslavnějších myslitelů Evropy, byl mimo jiné spolutvůrcem nové filosofie přírody, co možná celostní a organické. Zejména jeho spis Ideje k filosofii přírody z r. 1797 (který byl česky zčásti vydán r. 1977) – a právě obsáhlá studie O duši světa z r. 1798, kterou zde poprvé předkládáme, se staly základem, na němž stavěly a na nějž se odvolávaly stovky myslitelů, fyziků, chemiků, lékařů, teoretiků medicíny aj. po celé 19. století. O duši světa je spis filosofie přírody, v němž se Schelling táže po příčinách přírodních jevů a na základě vnitřního pozorování, empirických zkušeností i teoretických poznatků soudobých přírodních věd (Newton, Kepler) hledá organizující princip, spojující anorganickou a organickou říši, resp. zkoumá svět jako jeden organismus. Uvažuje o působení dvou protikladných vesmírných sil – expanze a atrakce – a jejich vzájemné souhře, přičemž vytváří souvislosti s kategoriemi času a prostoru, které chápe jako formy, v nichž se realizují síly pozorované ve hmotě: světlo a tíže. Dvojice protikladů má ovšem základ v původní jednotě. V systematizaci analogií se Schelling věnuje procesům elektřiny, magnetismu a chemických proměn. Zamýšlí se nad ději probíhajícími v rostlinné a živočišné říši, kterým rovněž vládnou dva vymezující se i spolupracující principy (projevující se např. jako iritabilita a senzibilita), výsledkem jejichž působení je neustálé dynamické narušování a obnovování rovnováhy, v němž spočívá život. Autorův přístup charakterizuje citlivé vnímání oživenosti všech součástí vesmírného organismu. Jeho polemika s mechanistickým chápáním přírodních zákonů vytrhuje čtenáře ze svůdné, avšak marné spokojenosti s dosaženým poznáním, nad nímž budoucí věky možná jen mávnou rukou. V Příloze nalezne čtenář menší články o fyzice z téže doby; jsou to pojednání o vztazích planet, komet a měsíců, o sklonu zemské osy a o ušlechtilých kovech (opět z celostního, organického hlediska).