Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova přinášejí shrnutí půlstoleté tvorby významného publicisty, filmového novináře, překladatele, spisovatele, pedagoga, politického komentátora a v neposlední řadě zakladatele výboru Oni byli první, shromažďujícího svědectví o osobách zavlečených po druhé světové válce z Československa do sovětských koncentračních táborů. Kniha vznikla na základě nedokončených pamětí Vladimíra Bystrova a byla doplněna o velké množství archivních materiálů z jeho pozůstalosti. Mnohé z těchto dokumentů jsou publikovány vůbec poprvé například protokol z moskevského procesu s Vladimírovým otcem Nikolajem, odsouzeným za protisovětskou činnost na deset let nucené práce v sibiřském GULAGu, jeho dopisy z lágru a zoufalé, leč neúnavné apely Nikolajovy ženy na zástupce československé vlády. Rovněž poprvé je zde v celém rozsahu uveřejněn zakázaný rozhovor s Janem Werichem z roku 1959 (včetně jeho zvukové podoby), scénář kabaretu Polotrapno, který Bystrov napsal v roce 1960 s Miloslavem Šimkem a při jehož realizaci se dala dohromady dvojice Šimek & Grossmann, vyprávění o pražské návštěvě Shirley Temple-Blackové v okamžiku okupace spřátelenými vojsky v srpnu 1968 (včetně série unikátních snímků), vzpomínky na setkání s Jevgenijem Jevtušenkem, dcerou Fjodora Šaljapina, malířkou Toyen na ostrově Île Saint-Louis či s živou předlohou sochy Karla Dvořáka Čtrnáctiletá. Za zmínku stojí rovněž vzpomínky na Vladimíra Bystrova z pera Jiřího Menzela, Jiřího Stránského a dalších přátel. Základ první části knihy tvoří bezmála dvě stovky rozhovorů s filmovými tvůrci, jež byly publikovány mezi lety 1958 a 1972 v periodikách Film a doba, Film a divadlo, Kino, Svobodné slovo, Mladý svět, Květy aj. Koncem padesátých let stihl začínající žurnalista Vladimír Bystrov vyzpovídat první generaci českého filmu (Machatý, Burian, Pištěk, Vítová, Frič, Wasserman). V téže době vedl v časopise Film a doba odborné rozpravy o kinematografii s Alfrédem Radokem, Kadárem a Klosem, Jiřím Weissem nebo Karlem Högerem. Kromě rozhovorů s klasiky české filmové tvorby (Vláčil, Pojar, Trnka, Brdečka, Zeman) jsou dodnes informačně cenné články mapující vznik a vývoj nové vlny (Menzel, Jireš, Bočan, Forman, Němec, Weigl, Schmidt, Kachyňa, Procházka). Mezi lety 1964 a 1968 Bystrov spoluvytvářel Festivalový deník MFF Karlovy Vary, pro který zpovídal hvězdy formátu Henryho Fondy, Elii Kazana, Tonyho Curtise či Blakea Edwardse. S dalšími zahraničními herci a režiséry (Jeanne Moreauová, Claude Lelouch, Sophia Lorenová, Andrzej Wajda) se setkával nejen z pozice tiskového tajemníka Filmového studia Barrandov, ale i poté, co byl z této funkce po čistkách v roce 1969 odvolán. Z krátkého období mezi lety 1969 a 1972 pocházejí rozmluvy s důležitými postavami sovětské kinematografie (Smoktunovskij, Bondarev, Ozerov, Bondarčuk). V následujících dvou dekádách se smělo Bystrovovo jméno v tisku objevit jen výjimečně nepodepsané zůstaly rozhovory s předními českými sochaři (Jan Kodet, Vincenc Vingler, Břetislav Benda, Zdena Fibichová, Věra Merhautová, Valerián Karoušek). Po revoluci stál Bystrov u vzniku Syndikátu novinářů ČR, časopisu Reflex a výboru Oni byli první. Postupně se přeorientoval na politické komentáře, jejichž výběr tvoří závěr knihy. Velký prostor byl věnován třem kauzám: případu Bystrovova bratrance Vladivoje Tomka, jednoho z posledních lidí popravených na našem území z politických důvodů; případu Vladimírova otce Nikolaje Bystrova, ruského emigranta, odvlečeného v roce 1945 do GULAGu; a případu Bystrovova prastrýce Nicholase Johnsona, jenž byl pobočníkem bratra cara Mikuláše II., velkoknížete Michaila II. Alexandroviče. Osudy každého z nich jsou zcela jedinečné. Synové Vladimíra Bystrova a jeho třetí žena Marta rekonstruovali korespondenci Nikolaje Bystrova ze sibiřského koncentráku i jeho výslechový protokol z Moskvy. Shromáždili dosud neznámé údaje a dopátrali se skutečného příběhu Nikolajova strýce, příslušníka britsko-německého rodu usazeného v Rusku, kter