Publikace pojednává o historii Národní jednoty severočeské, která hrála významnou roli nejen v období Československé republiky (1918–1938). Jednalo se o obranný spolek, který se snažil posílit český vliv v pohraničních oblastech. Soužití Čechů a Němců se už ve druhé polovině 19. století dostávalo stále více do roviny národnostních komplikací. Obzvláště vážná situace byla ve smíšených regionech. Česká menšina se dostávala do útlaku, a proto se začaly zakládat obranné jednoty, které podporovaly Čechy zejména v hospodářské a kulturní oblasti. V severočeském pohraničí působila od roku 1885 Národní jednota severočeská, která se velmi rychle rozrůstala, a těsně před první světovou válkou čítala více než padesát tisíc členů. Činnost Národní jednoty severočeské pokračovala i po válce (v době první republiky), jelikož podle skutečných poměrů v zemi nebylo možné považovat národnostní otázku za uzavřenou. Spolek po dobu několika desetiletí podporoval českou menšinu v převážně německých oblastech, a to například tím, že pomáhal živnostníkům, organizoval množství kulturních akcí, byl činný v menšinovém školství a vydával vlastní časopis Hraničář. Autorka analyzuje činnost tohoto spolku v různých oblastech, jako je politika, školství a kulturní aktivity. Zkoumá také jeho vztah k německým nacionálním spolkům. V březnu 1939 se Národní jednota severočeská stala součástí Národní matice, čímž jako samostatná organizace přestala existovat.