Kniha renomované švýcarské psycholožky se zabývá raným dětstvím a nutností objasnit rozdíl mezi pocity viny a smutkem. S tím totiž souvisí často opakovaná otázka rodičů, kteří mají o své děti upřímný a opravdový zájem: Co ještě můžeme udělat, pokud zjistíme, že nevědomě opakujeme výchovné chyby vlastních rodičů? Alice Millerová se obrací na dítě v dospělém. Dokud si toto skryté dítě nesmí uvědomovat, jak mu bylo ublíženo, je část jeho emocionálního života „zamrzlá“ a jeho vnímavost vůči utrpení zažitému v dětství otupena. Veškeré apely na lásku, solidaritu a milosrdenství však zůstanou marné, není-li splněn tento důležitý předpoklad mezilidského vnímání a porozumění. Autorka v první části představuje tzv. „černou pedagogiku“, tedy kruté výchovné metody, s nimiž vyrůstali naši rodiče a prarodiče. Ve druhé části popisuje dětství tří osob, drogově závislé ženy, politika a vraha dětí, kteří byli sami v dětství oběťmi ponižování a týrání. Řešení je nasnadě – překročit vlastní stín, zapomenout na útrapy dětství a zaměřit se na nenásilné rozvíjení svobodné individuality každého dítěte.