Původně zamýšlený běžecký průvodce po nenápadných místech v mém okolí se proměnil v něco jiného, neboť se záhy ukázalo, že kamkoli doběhnu, nevyhnutelně naleznu sebe sama, a že i v místech, kde nic není, je ve skutečnosti všechno. Výsledkem je jakýsi atlas vnitřních krajin běžce, v němž se odrážejí sny a touhy člověka, jenž se nedokáže nebo nemůže zastavit. Kaluž Netrvá to dlouho a voda je všude. Zpočátku snad mělo smysl vyhýbat se kalužím, ale s tím, jak déšť houstne a cesty se mění v potoky, probíhám vším, už si nevybírám. Cákám, prošlapávám si cestu vodou, celý zmáčený ztrácím pevnou půdu pod nohama, běžím ve vodě. V kaluži se nestojí, kaluž je třeba proběhnout. Když neprší, všechno je jinak šlápnout do kaluže znamená rozbít nebe, které se v ní zrcadlí. Vlak Sedím ve vlaku a z okna sleduju, jak běžím po cestě podél kolejí. Po chvíli sám sebe ztratím z dohledu, vlak je příliš rychlý. Mrzí mě, že už tam nejsem.