O tom, že se vzájemná korespondence může stát výsostným dobrodružstvím i nečekaným setkáváním, svědčí dopisy dvou bytostných básníků, Ivana Diviše a Petra Krále. S pozoruhodnou dávkou nanejvýš sympatické drzosti zároveň oba vyslovují ty nejpoťouchlejší pravdy, o nichž se většinou cudně mlčí. Už od prvního listu knihy můžeme sledovat nejen zrození, ale i vzájemné prožívání jednoho přátelství, čistě subjektivní závratě, tak jak vyvstávají v inspirativní hře se skutečností, hře stejně bolestné, deprimující jako prostě jedinečné. Ivan Diviš a Petr Král, jeden druhému otvírá svůj nenapodobitelný svět, jeho prožívání, myšlení i postoje, od každodenních, místy až existenciálních poloh až po vzájemné utvrzování v tom, co je poesie, jak hluboce je propojená s jejich vlastními životy. Třebaže jde o básníky odlišných generací, minulosti i duchovní orientace, velmi rychle k sobě našli osobitý vztah založený nejen na vzájemném respektu, ale i na dnes už téměř zaniklé, noblesní snaze jeden druhého pochopit i tam, kde se jejich názory více či méně radikálně rozcházely. Do jejich postojů i rozdílností pohledů, které však často nevnímali coby protiklad, ale naopak jistou komplementárnost, se pochopitelně promítal nejen věkový odstup, ale především to, co každého z nich v minulosti utvářelo, proti čemu se vymezovali, jaký okruh lidí a přátel i celý jeden myšlenkový svět patřil k jejich dobové skutečnosti a v neposlední řadě i k inspiraci. Zatímco například Diviš byl přesvědčen, že báseň nesmí, nebo nemá být krásná a musí být vždy proti srsti, vždy plovat proti proudu a být generálním protestem, pro Krále jde především o básnickou pozornost ke skutečnosti, o objev, jenž poesie jako jediná umožňuje, o stále obnovovanou víru v tajemství a o nedohlednou, byť často nepříjemně krutou přesnost skutečnosti.