Branka rodinného domku v jednom severomoravském městě je v ponurých časech pozdní normalizace symbolickým východem z vězení, jelikož pozemek je ze třech stran obehnán zdmi kasáren sovětských okupantů. Pro malého Matyáše Kulicha řečeného Kulda, který si tu ze všeho nejradši hraje na vojáky, je však zároveň oblíbenou každodenní pozorovatelnou, díky níž poznává, jak to ve světě chodí. Pod vedením chrabrého dědy, sudetského vysloužilce z druhé světové války, může sledovat manévry i manýry okupačních vojsk, zaznamenávat pohyb jejich techniky, infiltrovat se mezi ně jako špion a hlavně nepříteli všemožně drobně škodit, přestože většina spoluobčanů je se stavem věcí navenek smířená. Jenže to je pouze polovina příběhu. V paralelní linii posouvající román Milana Babíka o téměř čtyři desetiletí vpřed sledujeme družinu českých bojových mediků na Ukrajině, kteří na donbaské frontě ošetřují těžce raněné a současně usilují o převoz padlého zakladatele týmu zpět do vlasti. A jakmile se nitky osudů hlavních hrdinů obou částí vyprávění protnou, prolne se i mládí se stářím, život se smrtí, hra se skutečností, humor s absurdní tragédií a chvíle osudového poznání s okamžiky čirého utrpení. Celoživotní průzkumník na poli mezinárodních vztahů se beletristicky zamýšlí nad tím, co znamená svoboda. A co vše je pro ni dnes – po letech prosperity a relativního globálního poklidu – znovu třeba obětovat, chceme-li i nadále zůstat sami sebou.