Vnímání prostoru a krajiny je jedním ze základních rysů lidského myšlení, jeho podoba se ale v různých kulturách a časových obdobích liší. Mnohovrstevnaté téma souvisí s kosmografií stejně jako s každodenním setkáváním lidí s krajinou. Specifické nazírání se projevuje v tvorbě filozofických a teologických konceptů, ve způsobu orientace v krajině i v podobách jejího popisu, ať už s uměleckým, nebo praktickým záměrem. Autor se v knize zaměřuje na období 12.–14. století v prostoru českých zemí. Vedle odrazu dobových filozofických konceptů v různých druzích textů sleduje zvláště vnímání tří krajinných typů – lesa, vodních toků a hor. V druhé části se věnuje způsobům orientace v krajině a lokalizace jednotlivých míst v terénu. Ve svém celku kniha Krajiny českého středověku zachycuje výrazný posun myšlenkového konceptu od světa staré zemědělské společnosti po zrod moderního pojetí, jehož stopy jsou patrné již v pozůstatcích textů z vrcholného středověku.