Máte za to, že je nemožné vypravit se do nejtemnějšího srdce Afriky, Zairu neboli Konga, pěšky s batohem na zádech a s jedním dolarem na den? Není mnoho těch, kteří něco takového uskutečnili. Na počátku devadesátých let, pár let po revoluci, se Jiří Černický vydal „jen tak nalehko“ prozkoumat jedno z nejtajemnějších, nejméně probádaných a nejnebezpečnějších území na světě, rozlohou rovnající se třetině Evropy. Bylo to místo, kde chyběla téměř jakákoli infrastruktura, kde nebyla nafta ani voda a kterému dlouhodobě vládl jeden z nejhorších diktátorů Mobutu Sese Seko. Nebyla to cesta ledajaká, byla to cesta umělecká a měla jistý charitativní účel. Nejde proto autorovými slovy ani tak o „cestopis jako spíše pokus vzájemně propojit dvě oblasti, které podle mého názoru obě reprezentují emoci prázdnoty“. Vedl ji étos snahy o oboustranné překlenutí zanedbaných regionů nacházejících se na periferii, na okraji zájmu, míst bez perspektivy osobního růstu. Současně to ale také bylo dobrodružství plné nebezpečí ve formě slídících jaguárů, nadržených pohraničníků, častého hladu, průjmu a jiných hrozících nemocí, ztroskotání, neustálého bahna a neprostupné džungle či uprchlíků z rozhořívajícího se konfliktu ve Rwandě. Ale také neobyčejných živočichů, květin, barev, vůní, neopakovatelných zážitků a neočekávané lidské velkorysosti. — — — Myslíte, že dobře znáte nejdrsnější český sever, protože jste tam vyrůstali? Tato kniha vás vyvede z omylu. Od dobrodružství zažívaných v klučičích partách a objevů neobvyklých pokladů na „největší skládce světa“ plné toho nejtoxičtějšího odpadu, seškrabávání lákavých samolepek na západních závodních vozech či vytváření „afrických jezer“ v zatopených lomech i s vypuštěnými akvarijními rybičkami přes vykukující růžky dávné historie mající podobu například úkrytu werwolfů či Goebbelsova srubu, sžívání se s různými místními vzdorovitě nepřizpůsobitelnými občany až po zkušenosti získané na šachtě, autor prošmejdí všechny kouty svého dětství a dospívání, aby na světlo vyvrhl vše zdánlivě chudé, ošklivé, zteřelé a zapomenuté jako něco, co může být přenositelnou, sdělitelnou zkušeností nás všech, a nakonec svým pravým opakem.