Československá společnost procházela po komunistickém převratu v únoru 1948 velmi obtížnou etapou, v níž probíhala rozsáhlá sociální transformace, celková přestavba ekonomiky a instalace pevné diktatury jedné strany. Kolektivizace venkova představuje jednu z charakteristických událostí tohoto období. Autor zpracovává téma v regionálním rozměru horního Polabí, v prostoru mezi Hradcem Králové a Krkonošemi. Nahlíží jej z mikrohistorické perspektivy – zajímá se především o aktéry a jejich motivace. Zkoumá, jak byla myšlenka kolektivního obdělávání půdy v letech 1945–1953 ve společnosti přijímána, jaké reakce kolektivizační úsilí vyvolávalo, jaké pohnutky a okolnosti za těmito reakcemi stály a jaké sociální souvislosti, vztahy a vzorce chování se skrývaly za konkrétním jednáním aktérů. V hlavních třech oddílech knížky sleduje fenomény odporu, dobrovolnosti a spolupráce při prosazování kolektivního hospodaření.