Jiří Štědroň píše stejně, jako zpívá, hraje nebo skládá písničky. Aby pobavil. Lehce a s úsměvem. Hrdinové jeho dvou povídek „Když zpívat, tak vesele“ a „Šeříky až bílé“ se pohybují prostředími, která autor důvěrně zná. Jsou to profesionálové, ale nevychloubají se tím, jsou sympatičtí, ale nehřeší na to, jsou skromní a slušní, ale když o něco jde, třeba se i poperou. Hledají a pochybují a to správné nerozpoznají vždycky na první pokus.