Koncem minulého století přinesla západní historiografie poznatky, podle kterých samotní zakladatelé marxistického komunismu v rámci své historicko-společenské eugeniky tvrdili, že existuje „etnický odpad“ či „produkt zmateného vývoje“, kterým měli být například kontrarevoluční Češi „postrádající historické vědomí“, Baskové, Bretonci, skotští Gaelové nebo jižní Slované; společným osudem takových národů musí být „úplné vyhlazení“ v revolučním holokaustu. Když prezident Vladimir Putin 24. února 2022 vyhlásil válku Ukrajině, opakovaně se odvolával na „tragický“ rozpad marxistického Sovětského svazu a podobným způsobem poukazoval na produkty „zmateného postsovětského vývoje“, jako jsou pobaltské státy, a zejména Ukrajina. Po celé 20. století ovlivňovalo sovětské Rusko svou velkou levicovou epistémou, založenou na spojení různých směrů a výkladů marxistického učení, takřka celý svět a v rámci historicko-společenské eugeniky periodicky zkoušelo marxismus „jinak“ – od leninismu přes trockismus a stalinismus až po Gorbačovovu přestavbu komunistického systému. Toto výjimečné epistémické postavení však definitivně skončilo s rozpadem Sovětského svazu a jako reakce na tuto ztrátu se zrodila nová epistéma. Tato esej osvětluje zrod nové kataklyzmatické epistémy prostřednictvím teoretického zpracování postmarxistického populismu, který se opírá o budování lidové subjektivity na základě diskursivního produkování tendenčně prázdných signifikantů, vztahujících se k populistickému „jménu vůdce“. Putin jako postsovětský „vůdce“ celému světu předvedl, že už není nutné explicitně odkazovat k 19. století, například k Marxovi. Už není nutné se přímo identifikovat s Leninem, Stalinem či se Sovětským svazem, stačí vše reprezentovat v postmarxistickém „čistém bytí systému“ a jeho moci. Stačí vykonstruovat nepřítele, v tomto případě Západ jako „říši zla“, odkázat se na politické a vojenské vítězství Ruska ve 20. století (tedy na Lenina a Stalina) a oživit ho gestem prázdného signifikantu, který se vyznačuje diskursivní chudobou populistických symbolů, a to nejen jde-li o pojmy, jako „denacifikace“ nebo „fašismus“. Kniha zároveň obsahuje i kritickou analýzu současné postmarxistické historické snahy v Čechách, hledající utopistické spojení mezi marxistickým Hnutím revoluční mládeže Petra Uhla a kontrakulturou undergroundu.