Medový měsíc se na mě přišel podívat. Ještě jednou. Naposledy. Klekl si u mě a pohladil mě na horkém čele. Smýval ze mě tu špínu. Jeho jemná zář naplnila chladný vzduch teplem. Jako by v ní topil ty zběsilé můry nervozity, co se snažily mi rozdrásat žaludek na kusy a prolézt mnou ven na svobodu. „Bude to dobré,“ šeptal a hladil mě. Plakala jsem. „Vezmeš… vezmeš mě odsud?“ šeptala jsem mu. Políbil mě na tvář. „Zavři oči,“ pošeptal mi do ucha. Naše pohledy se nakrátko střetly. Muselo ho to bolet, ale nemhouřil je. Viděla jsem dvě krásně tmavé a téměř dokonalé mandle. Třásla jsem se. Nakonec jsem neznatelně přikývla a poslechla ho. Vždycky tu pro mě byl. A já mu chtěla věřit. Chtěla jsem mu věřit, jak jsem to jenom dokázala, a tak jsem zavřela oči a nechala jsem je zavřené, i když se mi skrz víčka na tváře draly slané slzy.