Jak se žije v nejtěžší a nejstřeženější věznici v republice, ze které dosud nikdo neutekl? Jak se může žít odsouzenci na doživotí? Pár metrů čtverečních cely, malinký dvorek, dostupný na pouhou hodinku denně. Patrně až do konce života. Co je potom horší? Trest smrti nebo doživotí? Kniha Petra Šámala je knihou příběhů a zločinů, které se skutečně staly. Následovalo usvědčení a vynesení rozsudku. Tady jsou zpovědi odsouzených k výkonu trestu odnětí svobody do věznice Valdice. Na deset a více let – nebo i na doživotí. TAKOVÝ ŽIVOT SI NEVYBRALI. JE DANÍ ZA TO, CO PROVEDLI. Jsou zde i slova těch, jejichž prací je odsouzené hlídat. Denně se o ně starat, přijímat a vyřizovat jejich stížnosti a přání a zároveň před nimi chránit ostatní společnost. Ne¬zřídka ovšem chránit i odsouzené před sebou samotnými. Svět za mřížemi v mnohém připomíná džungli i s jejími nemilosrdnými zákony. Jen opravdu silný v něm obstojí. Svět, kde i sebevražda může být cíl. VÍTEJTE VE VALDICÍCH… Ale stále platí, že utýct se dá z každýho vězení… Utekl jsem z Budějovic. Utíkal jsem z Valdic a z Mírova, o kterém všichni tvrdili, že se z něho utýct nedá, jsem nakonec utekl taky! Člověk nemůže něčeho docílit, když aspoň přiměřeně neriskuje. TO NEJDE!!! A utíkat se dá odevšad… — Jiří Kajínek Tady jsem na Déčku, ale v kleci, protože já měl problém, a tak jsme se pobili… Dali mě za trest do klece… Ale teď jsem si na tu klec zvykl a zpátky už ani nejdu.A musím jim tedy poděkovat, že nesmím tady mezi lidi… — František Mendel Ohledně toho, co jsem provedl, jsem se odvolal jenom jednou, a to k Vrchnímu soudu. K Nejvyššímu, ani k Ústavnímu už ne. Za mý tři vraždy to je zhola zbytečný. Tak jistě, sere mě to, co jsem vyfasoval, ale co nadělám. Zabíjel jsem, tak si zasloužím trest. – Michal Polanský