Pláž představuje velmi produktivní prostředí pro reflexi řady společenských procesů a fenoménů. Z hlediska účelového zacílení není jen místem pro rekreaci, oddych či sport. Ve své komplexnosti se jedná o osobitý sociální prostor, pro nějž je příznačné odlišné vnímání a prožívání tělesnosti a přítomnost zvláštních implicitně vnímaných pravidel chování. Je též prostředím, v němž lze kumulovat sociální kapitál a prestiž, místem obživných aktivit, osobité formy komunikace, ale také specifických konfliktů. Je i prostředím, pro které je charakteristická vysoká míra komunikace, jíž však nedominuje přímá diskurzivita, i když i ona – tedy to, o čem se zde hovoří, s kým a za jakých situací – má svůj badatelský půvab. Zdá se, že mnohem signifikantnější je pro toto prostředí komunikace neverbální, jejímž prominentním médiem se stává lidské tělo. Pláž lze považovat za environmentální, ale zároveň i specifický sociální prostor, v němž dochází k míšení dvou základních principů charakterizujících lidské chování. Aspekty osobní intimity, které zůstávají obvykle ve skrytu, se zde prolínají s jinak běžně tolerovaným chováním na veřejnosti. S tímto konstatováním je spojen posun ve vnímání zde praktikované kontroly sociálního jednání a pravidel pro jeho utváření: co je jinde nepřípustné, zde bývá tolerováno. Jestliže veřejný prostor představuje pro chování jednotlivce „scénu“ a prostor soukromí jakési její „zákulisí“, pak je možné pláž považovat za prostranství, které kombinuje obě tyto charakteristiky. Autoři předkládané práce argumentují, že rozvíjení těchto a podobných myšlenek se věnuje „etnologie pláže“, originální oborový příspěvek usilující o reflexi tzv. kultury všedního dne.