Duševní choroba – schizofrenie – propukla u Gérarda de Nerval v únoru 1841 a projevovala se pak ve zrychlujícím se tempu stále novými záchvaty. Paradoxně však právě v tomto pochmurném období, jež skončilo 26. ledna 1855 Nervalovou sebevraždou v ulici de la Vieille Laterne, připravil básník k tisku ony knihy, které v očích budoucnosti vytvoří jádro jeho díla, knihy, v nichž se stále zřetelněji otevírají průhledy do alternativního světa a kde historické děje a mytické obrazy trvají ve věčné přítomnosti a prostupují se s událostmi vypravěčova života. V roce 1854 vyšel povídkový soubor Dcery ohně, asambláž sedmi textů, většinou staršího data, doplněná cyklem „supranaturalistických“ sonetů Chiméry. Právě zde se poprvé objevila povídka Sylvie, mimořádně hluboký „regressus ad originem“, v němž vypravěč během návratu do kraje svého dětství odkrývá prvotní obrazy, jež hluboce podmínily jeho další život. K vrcholným textům tohoto posledního období patří také povídka Pandora, krátký, ale neobyčejně koncizní text, v němž Nerval evokoval svou někdejší návštěvu Vídně, města, kde se každý může stát donjuanovskou postavou milostných zápletek, a kde titulní hrdinka – projekce jeho dvou životních lásek, herečky Jenny Colonnové a pianistky Marie Pleyelové – vypouští ze své skříňky šílenství, jež vrhá vypravěče do mytického prostoru. Nejhlubším ponorem do hlubin rozrušeného vědomí je pak Aurelie, mimořádně lucidní zpráva o tom, jak v období Nervalových záchvatů sen, vzpomínky, mýtus a literatura pohlcovaly životní skutečnost. Halucinace tu přivádějí básníka na rýnské břehy, jež jsou však zároveň Valois jeho dětství, a poté mu dávají sestoupit proudy roztaveného kovu do míst, kde se setkává s mrtvými příbuznými a může spatřit nekonečné řady mužů a žen všech národů a časů, „jimiž kdy byl a kteří byli jím“, a pochopí, že „jsme nesmrtelní a zde uchováváme obrazy světa, v němž jsme žili“.