Lingvistika se často snaží prezentovat jako přírodní věda. Tvrdí se, že uživatelé jazyka jsou řízeni slepým jazykovým instinktem, a předpokládá se, že jejich jazykové chování lze popsat čistě ve fyziologicko-biologických termínech. Esa Itkonen ve své knize ukazuje, že tato představa je zásadně mylná, a přichází s pozoruhodně komplexním a přesvědčivým vysvětlením toho, jak jazyk existuje a funguje. Jeho argumentace je založena na tom, že jazyk je souborem milionů tzv. sdílených, tříúrovňových znalostí existujících tzv. v intersubjektivitě myslí jeho uživatelů – a že kvůli tomu má inherentně normativní charakter. Tato originální konceptualizace jazyka pak autorovi v 28 krátkých kapitolách a 6 apendixech umožňuje přesvědčivě vysvětlit a usouvztažnit řadu nesnadných teoretických i praktických otázek, které jsou aktuální i v současném českém myšlení o jazyce a v české jazykové situaci – například že „to, co má být, nelze odvozovat z toho, co je“ (normativita), ale že „to, co je, může mít vliv na to, co má být“ (jazyková změna) nebo že „my nemáme jazyk, ale jazyk má nás“ (jazyková správnost).