Monografie se věnuje zkoumání češtiny Bedřicha Smetany (18241884). Tento významný hudební skladatel žil v období, které je v pracích o vývoji češtiny označováno jako obrozenské a poobrozenské, tedy v době, pro niž je z jazykového hlediska charakteristické nahrazení němčiny češtinou ve funkci vyšší komunikační variety a formování normy novodobého spisovného jazyka. V popředí zájmu publikace stojí především otázka, jak tuto normu zvládali doboví mluvčí, kteří byli vzdělaní, ale přitom s češtinou nebyli profesně svázáni (jako např. literáti či publicisté). Monografie prostřednictvím rozboru pravopisné, gramatické a doplňkově také lexikální stránky Smetanovy korespondence ukazuje, v čem je Smetanovo vyjadřování prototypické, v čem je naopak specifické, a současně se snaží přispět k poznání konstituujícího se spisovného jazyka 2. poloviny 19. století.