kdy v kulometné palbě zemřel. Doba dostatečně dlouhá, aby utišila palčivost životního příběhu a učinila jej vzdálenou historií. To, že se tak dosud nestalo, má několik důvodů. Trvá především živý zájem o osobnost Ivana Matouška z řad jeho francouzských spolubojovníků. O trvalosti tohoto zájmu výmluvně svědčí pocta a společná vzpomínka veteránů u jeho hrobu uspořádaná 30. dubna 1997. Tato akce, organizovaná colonelem Philippem Grardem a Jeanem-Louisem Nougierem, provázená rovněž kontaktem a rozpomínáním korespondenčním, znovu připomněla, co nezemřelo, a oživila mnohé zapomenuté. Stala se posléze i jedním z podnětů, který vedl k Matouškovu druhému povýšení in memoriam v rámci české armády (k 28. 10. 1999). Sborník s úplným podtitulem Válečná cesta Ivana Matouška, důstojníka československé a francouzské kavalerie, 1939–1944 přináší dokumenty a svědectví blíže osvětlující tři rozhodující události Matouškovy válečné cesty: jeho odchod do Francie, příjezd do Paříže v čele čety provázející generála de Gaulla a smrt v kulometné palbě u břehu řeky Meurthe v Lotrinsku. První událost byla rozpjata do několika měsíců, druhá do jednoho dne, třetí do několika okamžiků osudného odpoledne. Kusý obraz o útěku z protektorátu, o cestě válečným Polskem, o pobytu v Rumunsku, o plavbě na Blízký východ a posléze do Francie poskytují krátké deníkové zápisy, které si Ivan Matoušek zaznamenával do drobného diáře, jejž nosil s sebou. Tyto kusé záznamy doplňuje celková zpráva, kterou o cestě bronovické skupiny do Francie vypracoval pro potřeby armádního velení velitel skupiny, štábní kapitán policie František Divoký. Triumfální příjezd do osvobozované Paříže po boku generála de Gaulla přibližuje vzpomínkový text colonela Paula Willinga, jenž na některých místech čerpal ze vzpomínek Jeana-Louise Reussera. Podrobnosti těchto nezapomenutelných chvil nabízejí i vzpomínky dalších členů Matouškovy čety Alberta Altfelda, Pierra Labara a Jeana-Louise Nouguiera. Přímé svědectví o smrti lieutenanta Matouška přináší text Jeana-Louise Reussera. Důležitým svědectvím je ovšem i dopis Pierra Labara, který při průzkumné a vzápětí záchranné akci čekal u vysílačky. Předkládané záznamy, vzpomínky a svědectví se vzájemně doplňují a korigují, takže nevyžadují mnoho komentářů. Pro čtenáře nezbytné vysvětlující doplňky dostatečně obstarávají poznámky pod čarou. Připomenuté měsíce, dny a okamžiky vsazuje do rámce Matouškova životopisu přehled životopisných dat, předsazený před zveřejněné dokumenty, a životopisný medailon z pera Ivana Procházky, umístěny na samý závěr publikace.