Kniha Bezcitnost je věnována mámě, sestře, dcerám, našim babičkám, tetičkám a přítelkyním. Směle si ji však mohou přečíst i muži. Máme-li v případě prozaického debutu Martyny Bundy hovořit o ženské literatuře, jde o literaturu syrovou, nesnivou, nemagickou, neupravenou, drsnou, pravdivou a namnoze lidskou. Jde o lakonicky úsečný text, v němž není ani slovo navíc. Autorčin debut lze přirovnat k tematice knih Olgy Tokarczukové, chybí mu však jakýkoli mysticismus. Charakterizuje ho především střet starých vesnických pořádků s městským světem, stejně jako druhé světové války s poválečnou dobou v podobě nového lidového Polska. Kniha pojednává o životě stárnoucí Rozely a jejích tří dcer Gerty, Trudy a Ildy; každá z nich trpí jistým druhem bezcitnosti a každá z nich má také určitou vnitřní stopku, která hranice oné bezcitnosti reguluje. Bezcitnost není jen dobře napsaná sága o ženách z oblasti Kašub. Je to příběh o těžkých poválečných časech, o venkovských tradicích a rituálech, o nalezení svého místa ve světě, o budování vlastní identity a konečně o štěstí. Dechberoucí ženská sága z poválečného Polska. Vydání knihy podpořil Polský knižní institut.