Kniha přináší autorčino autentické svědectví o tom, jak v roce 1919 opustila sovětské Rusko, ale vzápětí se tam velmi nebezpečnou ilegální cestou vrátila pro svého uvězněného manžela. Ve svém vyprávění líčí složité peripetie spojené s návratem do vlasti, dočasný pobyt v zemi zmítané porevolučním chaosem a občanskou válkou, snahu o záchranu muže i běžný každodenní život obyvatel „Sovdepie“ (jak byl nový sovětský stát emigranty sarkasticky označován) i nálady ruské emigrace. Před čtenářem se odvíjí dobrodružství autorčina vnitřního odhodlání, pramenícího z hlubokého citu k blízké osobě, její niterný boj s objektivní nepřízní osudu. Osobní příběh je rámován mozaikou cizích osudů, mrazivými obrazy viděného. Je zde načrtnuta podoba společnosti, v níž bylo možné takřka cokoli. V předmluvě k anglickému vydání skotský spisovatel John Buchan označil knihu za nejživější obraz chaosu panujícího v Rusku 20. let. A konečně i schopnost autorčina nadhledu a sebeironie spolu s jejím neobyčejným hrdinstvím z knihy činí poutavé čtení. Sama autorka, kněžna Sofie Volkonská, byla emancipovanou ženou. Jako vystudovaná lékařka se účastnila druhé balkánské války, později také coby ošetřovatelka i první světové války; patřila k prvním ruským automobilistkám a také pilotkám (podle všeho vykonala několik průzkumných letů v posledním válečném roce). Po definitivní emigraci se s manželem usadila ve Francii, kde však nemohla vykonávat svou lékařskou profesi. Živila se jako řidička taxislužby či průvodkyně turistů. Zemřela roku 1949.