Roku 1973 vpadl do převážně hispánského sboru latinskoamerických autorů nový nepřeslechnutelný hlas v portugalštině: román Avalovara Brazilce Osmana Linse záhy dosáhl zasloužené proslulosti přinejmenším ve světě nesvázaném pokryteckým puritánstvím autoritativních režimů. Příběh milostného vztahu jednoho muže a postupně tří žen je také příběhem hledání vyššího smyslu a vesmírného řádu bytí v rozpětí mezi Jižní Amerikou a starým kontinentem s jeho kulturou, především je to však úchvatný zpěv lásky jako naděje na obrodu světa v čase nesvobody. Přiznaně geometrická konstruovanost románové formy dává v nejvypjatějších momentech tvar jazykovému magmatu, které se řine s nezadržitelnou silou čerstvě tvořených slov, odpovídajících mocné neúprosnosti milostné touhy a jejího naplnění. Osman Lins vytvořil otevřený jazyk tělesné lásky s až mystickým dosahem, jazyk, jaký tu ještě nebyl a který nezná nečistá slova ani situace, protože všechny jsou v neméně milostném řádu tvorby povýšeny na úroveň poezie v působivých básnických obrazech a z Avalovary v tomto ohledu činí novodobou obdobu Písně písní. Jeden z velikánů brazilské literatury minulého století Osman Lins (1924–1978) je v češtině zatím přítomen jen prózou Retábl svaté Joany Caroliny (1966) ve svazku Pět brazilských novel (1982). Po mezinárodním úspěchu Avalovary stihl do své předčasné smrti vydat ještě román Královna řeckých žalářů (1976).