Miliony lidí musely během druhé světové války opustit svůj domov. Odešli před nebezpečím nebo byli vysídleni, přesunuti na nucené práce či do koncentračních táborů. Jak se tito lidé po válce vraceli do svých domovů? Kapitola ne nevýznamná, uvědomíme-li si, že pohyb lidí probíhal všemi směry, navíc na válkou zničeném kontinentě. Hrozilo nebezpečí šíření nemocí, nedostatečného zásobování i kriminálních přečinů. Toho si byli vědomi i vládní činitelé, a to dokonce již během války. Už od roku 1942 probíhala rozsáhlá mezinárodní jednání a vznikaly nové dohody. To vše mělo pomoci tzv. repatriaci, tedy návratu do vlasti těchto přemístěných lidí. Skutečnost však byla mnohem náročnější než plány a návrat se prodloužil na několik měsíců i let. Kniha mapuje organizaci těchto návratů v Československu od plánů vlády v exilu přes činnost repatriačního odboru po neúnavnou pomoc tisíců lidí. Dobrovolníci i nejrůznější organizace provozovali vývařovny a ošetřovali navrátilce. Text doprovází jedinečná obrazová příloha originálních fotografií, díky nimž je možné vidět, že nešlo o přesun masy, ale konkrétních tváří. Konkrétních lidí, kterým válka změnila nenadále osud a kteří se chtěli vrátit domů.