Monografie se zabývá tématem zdánlivě dobře známým v české archivní historiografii. Z mnoha důvodů je to ale badatelské pole, kde doposud nebylo využito některých stěžejních pramenů včetně zahraničních, některé důležité otázky byly zcela ponechány stranou (např. archivnictví jiných národností v ČSR, což souvisí s dosavadním národnostním narativem naší archivní historiografie) a také byl téměř opomíjen mezinárodní kontext vývoje československého archivnictví. Všem těmto desiderátům se snaží předložená monografie učinit zadost. Nejedná se tedy o syntézu klasického střihu, nýbrž spíše o snahu o postižení nedostatečně známých aspektů vývoje meziválečného československého archivnictví, jež jsou následně konfrontovány s dosavadními zjištěními. Snahou tu není ani tak zakomponovat osudy oboru do jeho vlastního vývojového rámce (jak se obvykle děje v podobě jakési „disziplininterne Fachgeschichte“), nýbrž daleko spíše do souvislostí politického a společenského vývoje v Československu a stavu oboru v meziválečné Evropě. Práce se tak záměrně distancuje od dosavadního často frekventovaného organizačně-technicistního pojetí dějin archivnictví a pohlíží na něj v souladu s nejnovějšími archivně-historiografickými evropskými trendy. Práce se koncentruje na tři klíčové okruhy. Prvním jsou souvislosti vývoje oboru s politickými aspekty doby a to, jakým způsobem je ovlivňovaly. Za druhé to jsou otázky nestátního archivnictví, které vytvářelo svébytné struktury a doposud bylo nahlíženo – pokud vůbec – značně izolovaně bez vědomí toho, že řada archiválií zůstávala vlastně mimo systém. Třetí sféra zájmu potom spočívá v důrazu položeném na profesionalizaci oboru – jeho příčinách, projevech a důsledcích. Geografickým těžištěm monografie jsou české země (země česká a moravsko-slezská), v menší míře je zohledněn též vývoj na Slovensku a Podkarpatské Rusi, neboť tyto oblasti se potýkaly se specifickými problémy archivnictví, které se do určité míry odlišovaly od situace v českých zemích.