Co si život bere, to také vrací. Amanda odešla z města a usadila se v osamělém domě v Auvergni, aby mohla dát prostor svému zármutku. Nikdy si nepomyslela, že by se mohla cítit až tak zle. Venku svítí slunce a zpívají ptáci, ale ona se ukrývá v chladném přítmí domu, aby nemusela čelit životu. Když se jí ale do rukou dostanou zápisky paní Huguesové, předchozí majitelky domu, pomalu se probírá z bolavé letargie a postupně se pouští do obnovy staré opuštěné zahrady. Jak se střídají roční období, mění se i Amandin život, v hlíně nachází novou sílu k životu a otevírá se novým zážitkům a jedinečným setkáním. A každé ráno… každé ráno se stává příslibem, že po něm přijde i další. V tomto románu o smutku a odvaze nás Mélissa Da Costa nutí doširoka otevřít oči i srdce. Vnímat všemi smysly. Je to úchvatná oslava přírody, díky níž můžeme najít sílu smířit se životem.