Vypravěčka nového románu Ivy Tajovské Oldřiška nás provází obdobím od začátku 20. století až do léta roku 1972, kdy odstřel slavného pardubického hotelu Veselka symbolicky završil její životní příběh. V důsledku neutěšených rodinných poměrů a své platonické lásky prožila mládí i dospělost v osamění a uzavřenosti; o to větší bylajejí vnímavost k osudům druhých. Počátek 20. století byl nadějný; doba prála umění, vědě, technice a pokroku. Nejprve prostřednictvím vyprávění Oldřišky můžeme sledovat příběh Jana Kašpara, který roku 1910 jako první Čech vzlétl strojem těžším než vzduch. Neméně zajímavé jsou osudy mužů z Oldřiščiny širší rodiny, kteří o čtyři roky později museli narukovat do rakouské armády. Román dává nahlížet do jejich odlišných přístupů k vlasti i rodině a pohnutek, které ovlivňovaly jejich rozhodování. Mnozí z těch, kteří zůstali věrni přísaze císaři, nebyli o nic méně stateční než ti, kteří prokazovali své hrdinství v legiích v Rusku. O dvacet let později si nacistické řádění vyhlédlo mezi blízkými a známými Oldřišky další oběti. Připomněly se jí tak časy nejistoty a čekání a nastalo období, které po zúčastněných vyžadovalo prokázat novou odvahu a obětavost. Nositelkami ženského pohledu na dějinné události a mezilidské vztahy jsou vedle Oldřišky i její sestra a neteř, které by, řečeno erbenovým veršem, "život dlay pro něho". Jejich láska je vystavována zkouškám, ukazuje se v různých podobách a odolává času. O autorce: Iva Tajovská (1959) debutovala v roce 2006 souborem novel Jepičí hvězdy. Podle novely Archiv natočila v roce 2009 Česká televize stejnojmenný film. Následovalo sedm úspěšných románů a povídkových souborů, mezi nimi knihy Matky matek (2007), Jarmark obnažených duší (2010) nebo Podlaha z trávy, strop z hvězd (2016). Ve volné trilogii Odpusť, že jsem se vrátil (2018), Hořící nebe (2019) a Než se rozdělíme (2021) se autorka zaměřila na osudy několika rodin zmítaných tragickými či přelomovými událostmi 20. století. Iva Tajovská čerpá z toho, co je jí blízké. Osudy jejích postav jsou silné ve své syrovosti, za nenápadnou každodenností jejich životů se skrývají skutečná lidská dramata. Autorka je podává s empatií, ale nikoliv nekriticky, a její prózy jsou proto autentické a prosté zjednodušujících zkratek.